Srpen 2025. Z Českých Budějovic vyráží skupina pěti dobrovolníků s deseti velkými a pěti malými kufry, plnými oblečení, bot, školních pomůcek a sportovního vybavení. Cíl je jasný – sirotčinec Karibu Nyumbani a škola Welcome Home School ve vesnici Boko Temboni v Tanzanii. Čeká je čtyřtýdenní mise, jejímž hlavním úkolem je výuka angličtiny, ale ve skutečnosti i mnohem víc.

Angličtina, která otevírá dveře

Ve škole, kterou dnes navštěvuje přibližně 250 dětí, je výukovým jazykem angličtina. Jenže ta africká zní jinak než evropská – a to se ukazuje jako výzva nejen pro žáky, ale i pro české učitele. První dny jsou hledáním společné „frekvence“, postupně se ale daří překonávat jazykové bariéry i kulturní rozdíly.

Význam výuky je zásadní: dobrá znalost angličtiny a kvalitní základní vzdělání totiž místním dětem otevírá cestu k dalšímu studiu a lepší budoucnosti na pracovním trhu.

Jiný školní svět – když ticho znamená víc než slova

Hodiny trvají 40 minut a přestávky mezi nimi téměř neexistují. To klade velké nároky na pozornost dětí i učitelů. Zásadní rozdíl oproti evropskému školství je ale v samotném stylu výuky.

Jak popsal dobrovolník Marek Jakšič:
„Tanzánské děti jsou kromě toho zvyklé opakovat, co jejich vyučující říkají. To jednak vede k neustálému předávání ne příliš kvalitní angličtiny dorůstající generaci a jednak to zrovna dvakrát nepodporuje kreativní myšlení dětí a utváření jejich vlastních názorů. Po otázce ‚Co si o tom myslíte?‘ proto nezřídka kdy přichází ticho. Co bychom za to dali u nás, kde sice nikdo ‚cihlu do ruky nevezme, ale odborník je to na slovo vzatej‘?“

Právě toto „ticho po otázce“ je výmluvným obrazem reality. Děti jsou naučené reprodukovat, nikoli tvořit. A zatímco v české třídě se mnohdy potýkáme s přemírou názorů a někdy až přehnaným sebevědomím, v Tanzanii se dobrovolníci snaží děti povzbuzovat k samostatnému myšlení, odvaze a hledání vlastních slov. Je to běh na dlouhou trať, ale právě v tom spočívá hodnota dobrovolnické práce – přinést do výuky jiný pohled, novou metodu a chuť objevovat.

Život mimo školu

Dobrovolníci nejsou jen učiteli. Po vyučování se zapojují do života sirotčince, který je domovem pro 33 dětí. Zde vládnou tři „mamas“ – Fiona z Velké Británie, Ludmila z Česka a Esther z Tanzanie. Každá z nich přinesla jiný styl výchovy, ale společně tvoří rodinu, která dětem dává lásku, stabilitu i víru.

Právě zde zažili dobrovolníci silný moment, když do sirotčince dorazila nová holčička Rehema, nalezená sociálními pracovníky v lese. V několika hodinách se tak změnil její osud – z beznaděje do bezpečí a lásky.

Od Beatles až po klimatickou problematiku

Výuka angličtiny měla nejrůznější podoby – od gramatických časů přes debaty až po písničky legendárních Beatles. Děti si nakonec domů odnášely nejen znalost přítomného a průběhového času, ale i hity jako Yellow Submarine.

Vedle angličtiny zazněla i témata přírodovědná: klimatické zóny, potravní řetězec či problematika odpadů. Vysvětlit dětem, proč není dobré pálit plasty na dvorku, bylo ale obzvlášť těžké. Většina rodin nemá k dispozici žádný systém sběru odpadu a plastové obaly či lahve jsou v jejich očích jen obtížný odpad, kterého je potřeba se nějak zbavit. Spalování je rychlé, jednoduché a zdánlivě účinné řešení. Jenže mluvit o škodlivých zplodinách, otravě ovzduší a dlouhodobých zdravotních dopadech v prostředí, kde mnohé rodiny nemají ani základní hygienické zázemí, je mimořádně složité. Přesto se dobrovolníci snažili zasít semínko změny – vysvětlovat, ukazovat alternativy a hlavně vést děti k zamyšlení nad tím, co znamená odpovědnost vůči přírodě i vlastní komunitě.

Silné okamžiky a odměny

Součástí mise byla i návštěva jiného sirotčince v Mbingu, kde dobrovolníci předali kufr plný darů. Závěrečný týden ve Welcome Home School pak patřil opakování, rozdávání školních potřeb a pexes pro děti.

A právě tady přišla ta nejdůležitější odměna – zpětná vazba od učitelů. Ti ocenili především nové metody, které do výuky přinesli čeští dobrovolníci: hry, písničky, kreativní úkoly, práci s obrázky i zapojování diskusí. Někteří učitelé přiznali, že se sami inspirovali a chtěli by podobné prvky zkusit používat i v budoucnu. Jedna z učitelek dokonce navrhla, aby příště mise netrvala čtyři týdny, ale šest měsíců – což dobrovolníci přijali s úsměvem a otázkou, zda si paní učitelka náhodou nespletla „weeks“ a „months“. Tak či onak to brali jako upřímný kompliment.

Pozitivní ohlasy jasně ukazují, že mise měla smysl. Děti odjížděly domů s novými znalostmi a zážitky, učitelé s inspirací a dobrovolníci s pocitem, že jejich práce byla skutečně užitečná.

Budoucnost projektu

Čtyřtýdenní výjezd byl pilotním projektem. A podle všeho má budoucnost – zájem o další spolupráci projevili učitelé i žáci. Pokud se podaří tradici udržet, mohli by se čeští dobrovolníci do Tanzanie vracet pravidelně a pomáhat nejen ve výuce, ale i v životě celé komunity.